O víkendu jsem byla s prckem nakupovat – když v tom se nám do cesty postavila reklamní akce jistého výrobce hraček. Uprostřed chodby stála ta nejúžasnější autodráha se spoustou ovládacích hejblátek, kolem krabice plné autíček a dalších komponentů, na hracím koberci spousta hrajících si chlapečků a kolem něj nadšení tatínkové sledující se zářícíma očima, co všechno to umí. Fakt parádní autodráha.

Jenže mně se zrovna v tuhle chvíli vůbec nehodilo trávit v nákupním centru víc času, než bylo nezbytně třeba. Protože jsem tuhle atrakci spatřila až v okamžiku, kdy nebylo vyhnutí, čelila jsem otázce, jestli prcka pustit pohrát, nebo násilím provléct okolo za řevu „Já si chci hrát!“. Nakonec jsem došla k celkem rychlému rozhodnutí, že mu prostě nemůžu ublížit tím, že ho nepustím pohrát si na nejlepší autodráhu, kterou v životě viděl – když ostatní děti mohou.

Bohužel jsem přesně věděla, že ho odtamtud nakonec stejně násilím potáhnu pryč – prcek miluje autíčka a vláčkodráhy a vykazuje zcela čistokrevný fenomén polarizace pozornosti (popsaný Marií Montessori) – když ho něco opravdu zaujme, vydrží u toho celé hodiny. Mašinka Tomáš s kolejemi u nás kdysi způsobila, že se prcek na 3 dny uklidil do pokojíčku, díval se, jak mašinka jezdí, přestavoval koleje a vypínal a zapínal lokomotivu. Přemlouvat jsme ho museli i na jídlo.

Po návratu domů jsem si na Facebooku trochu postěžovala na to, že neexistuje žádná regulace reklamy zaměřené na děti. Že jsem neměla možnost (třeba díky informační ceduli) zavčasu zvolit jinou trasu a atrakci se v pro mě nevhodnou dobu vyhnout. Reakce na tenhle příspěvek mě trochu překvapily…

Nauč ho, že nemůže mít všechno, co vidí!

Nemalá část rodičů s myšlenkou naprosto souhlasila. A pak tam byla ta druhá část – zhruba stejně početná – zastávající myšlenku, že děti je třeba od mala učit, že prostě nemohou mít všechno, nebo třeba jen na chvilku.

Argumentovala jsem tím, že tohle svému mrňouskovi zatím nevysvětlím tak, aby to pochopil – ale uvnitř v hlavě mi navíc znělo ještě něco úplně jiného.

Já svoje děti nechci učit, že nemohou mít všechno, co chtějí.

Nechci je odnaučit toužit po zajímavých zážitcích, neříkat si o ně, nebo je zlomit tak, že si budou namlouvat, že to vlastně nechtějí či nepotřebují.

Sama jsem v téhle výchově vyrostla. Trvalo mi příliš dlouho, než jsem své myšlení přeprogramovala tak, aby neříkalo, že má přání, vize, sny nebo cíle mají strop. Že není nějaká hranice, kam si ještě sáhnout můžu – a za ní už je to pro jiné, protože se narodili do lepších poměrů, mají lepší vzdělání, titul nebo ostřejší lokty.

Můžu mít úplně všechno, co chci. Je jen na mně, jestli se o dosažení svých cílů a snů zasadím a udělám pro ně to, co je třeba. Některé cíle jsou vzdálené, ale žádný není nedosažitelný.

A tohle je to, co chci naučit i svoje děti. Že když něco opravdu chtějí, nemusejí tomu říkat ne. Že se místo „to nejde“ mají učit hledat řešení, jak by to jít mohlo. Že skvělé zážitky a skvělé věci tu nejsou jen pro ostatní. A že na splněných přáních záleží.

A jak to máte vy?

Lucie