Ve škole jsem v nich nenacházela žádný smysl. Sešity, do kterých se zapisovalo, co jsme přečetli, kdo to napsal a o čem to bylo. Sloužily jen k tomu, aby někdo jiný mohl kontrolovat, že opravdu čteme. Alespoň já neznám nikoho, kdo by se ke svému čtenářskému deníku s láskou vracel, pročítal své zápisky a říkal si „Tohle bylo dobrý – ještě, že mám poznámky, nemusím to číst celý znovu.“

Ač jsem v knížkách proležela značnou část svého dětství, výpisky z beletrie mě nikdy netáhly.

Po čase jsem ale jisté kouzlo poznámek z četby přeci jen objevila. Jen si je pořizuji z úplně jiných knížek – z těch, které mě učí něco nového.

Už nějakou dobu mám takový zvyk. Na každý měsíc mám budget na chytré knihy. U spořílků se peníze z budgetu nesmí utratit za nic jiného, než danou položku. U mě je to naopak – dávám sama sobě za úkol zajít každý měsíc do knihkupectví a alespoň tuhle částku směnit za knížky, které během následujícího měsíce přečtu. Párkrát do roka místo výletu mezi regály s knížkami zabrousím do britských či amerických e-shopů s knihami, abych ulovila knížku, která u nás ještě nevyšla.

483110ffed66f90404190afb74b85d2aPatřím k lidem, kteří se knížek po přečtení nezbavují, takže se k nim můžu kdykoliv vrátit. A taky to dělám – spoustu knížek jsem četla dvakrát, tříkrát, či ještě víckrát…

A také přitom opakovaně nacházela myšlenky, které mě zaujaly už při prvním přečtení – a pak jsem na ně prostě zapomněla.

A tak jsem „čtenářským deníkům“ konečně přišla na chuť. I když v úplně nové formě. Ty moje jsou vlastně novou knihou chytrých myšlenek. Nezajímá mě ani tak, kdo to napsal a v které knize (na to si obvykle vzpomenu i bez poznámky), ale co přesně mě v dané knížce zaujalo a nechci na to zapomenout.

Tohle jsou totiž poznámky, ke kterým stojí za to se vrátit s myšlenkou „ještě že to mám zapsané – nemusím to číst celé znova, abych tuhle geniální myšlenku zachytila“.